Milý synu,
Po tvých četných nářcích, že nikdo nepíšeme, odhodlal jsem se k tomuto činu. Prázdniny skončily, paměť selhává, tudíž není jistota, že všechny tyto úžasné prázdninové zážitky nezapomenu. K nejvýraznějším patří Cuba, Slovensko a Chorvatsko.
Nejprve Kuba. To dítě je rodinný poklad. Nacestoval s námi spoustu kilometrů v úžasné pohodě. Též v sedátku kola je častým hostem. Během jízdy oblažuje řidiče (kola) hlasitým zpěvem a recitací. Bohužel ve svahilském jazyce, tudíž mu není rozumět. Vymýšlí si slova, která se rýmují. Často také opakuje slova, která odposlechne. Například maminka při hledání dudlíku zaklela „Do prčic!“ Kuba se tomu začal hodně smát. Příští večer si na to vzpomněl a začal ve svém jazyce vykřikovat „Popičic!“ Čím více jsme se smáli, tím hlasitěji to vykřikoval. Je s ním prostě velká zábava. Při cestách na Slovensko nás zastihl monzun, ale i přesto jsme si to užili.
Pozoruhodná byla letos cesta k moři. Iniciátor a organizátor cesty byl strýc František (to jsou paradoxy) – v okruhu svých známých našel nějakého Chorvata, který nám zajistil pobyt na Hvaru přes kamaráda Nikolu, u kterého jsme byli před třemi lety. Dokonce zajistil kontakty na rybáře, kteří nás údajně zahrnou rybami. Za 50€ dostaneme prý tolik ryb, že je neuneseme. Přes všechnu počáteční nedůvěru jsme strávili týden na úžasném místě, které by mohlo sloužit jako kulisa ve filmu Emira Kusturici. Bizarní ubytovna ve stylu ROH. Pláž zaplněná starými loděmi, mezi kterými trůnil automobil značky Wartburg. Bývalá rybářská osada, ve které mají chaty převážně domorodci. Živná půda pro Františka pro navazování kontaktů. Moře bylo čisté a teplé.
Asi po dvou dnech jsme k večeru vyrazili na kontaktní rybářské adresy. Bylo to v přístavním, 17 km vzdáleném městečku Sečuraj. Rybář jménem Ivan Frankovič měl údajně bydlet v zeleném domě za kostelem. Kostel jsme objevili, ale zelený dům nikoliv. Po marném hledání jsme požádali o pomoc ženu sedící na lavičce před domem. Vypadala jako starý Jára Cimrman. Z obsáhlé přednášky v srbochorvatštině jsem porozuměl pouze: „Počkejte na Zorana, on vás tam odvede.“ Zoran byl asi vnuk, který však nebyl doma. Pak tato ochotná žena mávla rukou k přístavu a pravila: „Jděte tímto směrem.“ V přístavu nás další muž zavedl před dům Ivana Frankoviče. Byl šedý, ale měl zelené okenice. Ivan nebyl doma, neboť lovil na moři. Zato bylo doma početné příbuzenstvo, které sehnalo Ivanovu manželku. Temperamentní jižanská žena jiskrného pohledu a živočišného vzhledu. Po počátečních otázkách na ryby František směřoval hovor na téma, co dělá sama v noci, když je Ivan stále na rybách. Odpověděla, že zima je dostatečně dlouhá. Bylo to pěkné setkání, ale výsledek byl ten, že ryb niet to. Nikdy neví, co Ivan přiveze. Na dotaz, že bychom chtěli ryby hned, nám bylo řečeno, přijeďte ráno v 6.30, v přístavu je každý den rybí trh. Takto pravila ona úžasná žena a rozloučila se s námi.
Příští ráno jsme s Františkem nemohli dospat. V dostatečném předstihu jsme vyrazili do přístavu. V 6.20 jsme byli na místě, zdě však panoval mrtvolný klid. V 6.40 přitlačila žena neurčitého věku kolečko s velkým pytlem. Na přilehlý pult vysypala černé škeble a pohledem nás vyzvala: Tak co bude? Nedlouho poté se přišoural malý stařík nesoucí krabici z polystyrenu. S očekáváním a nadějí jsme přistoupili k němu. Krabice ukrývala asi sedm ryb již suchých a s kalnýma očima. Stařec v ruce třímal palmový list, se kterým stále nad rybami mával. Myslel jsem si, že odhání mouchy. Nikoliv, odháněl smrad. Na náš dotaz, kdy budou další ryby, pravil: „Nevím, počkejte si.“ V 7.30 jsem ztratil nervy a šel jsem do blízkého mini-supermarketu. Na řeznickém háku zde visela rozčtvrcená koza. Na mou otázku, mají-li ryby, přinesl pan vedoucí zezadu jakési prkno. Nebylo to prkno, byl to asi kus mraženého žraloka. Rezignovaně jsem mávl rukou a z blízkého chladícího pultu vyňal balíček mražených olihní. Přece nepřijedeme s prázdnou. Při zpáteční cestě, ve vesnici Bogomilije (Bohumilice) František pojal nápad. Koupím si pytlačku a ulovím ryby. V místním obchůdku, který provozoval chlapík vypadající jak hlavní postava z již zmíněného filmu E. Kusturici. Mimochodem, Helena i maminka se do něho takřka zamilovaly. Tento člověk pravil Františkovi, že udici nemá, ale že má ryby. Řekl jsem tedy, že chci dvě. Byly 30 cm dlouhé a stály 60 kun. Naše čest byla zachráněna. Z těchto těžce získaných pochutin naše ženy připravily opulentní oběd.
Nelze tímto způsobem větně popisovat celý náš pobyt, ale nemohu nezmínit jednu příhodu, která možná vstoupí do podvědomí i příštích našich generací, tuto historku bych nazval, jak jsem lovil kotvu. Při mé oblíbené činnosti, tj. průzkum dna, jsem objevil v hloubce asi 14 metrů utrženou kotvu z loďky. Zřejmě pouze hloubka odrazovala případné zájemce. Byla asi 250 metrů od pláže a 30 m od břehu. Pokoušel jsem se k ní potopit, ale po dvou třetinách ponoru jsem to vzdával. Život mně byl milejší než suvenýr. Poté, při mé další oblíbené činnosti, ležení v zasr. hamace jsem pojal nápad. Přece tam tu kotvu nenechám. Pokusím se ji vyzdvihnout pomocí speciálního zařízení. Potřeboval jsem provaz. Z důvodů nejasných majetkových vztahů jsem pochopitelně o něj nemohl požádat domorodce. Náš automobil v zavazadlovém prostoru ukrýval tři popruhy na upoutání nákladu v celkové délce asi 15 metrů. Nedaleká stavba chaty poskytla betonářskou ocel o síle asi 5 mm. Z tohoto drátu jsem s Františkovou pomocí vyrobil dva páry dvojháčků, mezi které jsem gumicukem přivázal obdélníkový kámen. Při montáži tohoto zařízení František pravil: „Tady něco hrozně smrdí. Obhlédli jsme terén okolo i pod sebou, ale na zdroj zápachu jsme nepřišli. Až moji pozornost upoutal kámen, který jsme třímali v rukách. Hnědé zbarvení a žilkování nebylo travertinového původu – kámen byl posraný od psa (v lepší případě). To nic, pravil František, to doděláme. Tak se stalo. Mohl jsem vyrazit. Určil jsem dva zabezpečovací týmy. První, nazývaný zkratkou PZJ (pozemní zabezpečovací jednotka) byl František. Druhý NZJ (námořní zabezpečovací jednotka) byla maminka na pálavě. Nalodili jsme potřebný materiál a vyrazili na místo operace. Po doplutí na místo předpokládaného nálezu jsem opustil loď a jak se zkoumat dno. Kotvu jsem záhy objevil. Navolal jsem na NZJ, aby doplula blíže ke mně. Chvíli se nic nedělo, NZJ setrvávala na místě a prováděla podivnou činnost. Maminka se z naší pálavy snažila udělat veslici. Z pádel si udělala vesla a podivnými pohyby se snažila přiblížit. Zmařil jsem toto úsilí a poradil jí způsob, který učila ona mě, tj. pádlovat po indiánsku. Záhy stála nad místem nálezu. Opatrně jsem spouštěl lovící zařízení, které tvořil posraný kámen se čtyřmi háčky upoutaný karabinou k popruhu dvanáct metrů dlouhému. Po spuštění jsem zjistil, že popruh je krátký. Požádal jsem NZJ, aby navázala další popruh. Po nadšeném a překotném vykonání rozkazu jsem poučen mnohaletým soužitím zkontroloval uzel. Uzel byl ne nepodobný uzlu na tkaničce od bot. Bez komentáře jsem to na hladině převázal a spouštěl zařízení dolů do hlubin. Přičítám to tomu posranému kameni, ale na druhý pokus jsem kotvu uchopil a táhl nahoru. V okamžiku, jak jsem cennou trofej vkládal do lodi, dorazila PZJ po břehu. Při večerním sezení u vína a jiného jsem k obvyklému a každodennímu připíjení na radost za života přidal další, a to z úspěšné akce. Po návratu domů se kotva všem líbila a nejvíce asi Kubovi. Zdravím všechny rodinné příslušníky i spřátelené cizince.
Otec Milan
P.S.: Ryby jsme koupili v rybárně v Omiši. Byly výborné.
