Milý synu,

Po tvých četných nářcích, že nikdo nepíšeme, odhodlal jsem se k tomuto činu. Prázdniny skončily, paměť selhává, tudíž není jistota, že všechny tyto úžasné prázdninové zážitky nezapomenu. K nejvýraznějším patří Cuba, Slovensko a Chorvatsko.

Nejprve Kuba. To dítě je rodinný poklad. Nacestoval s námi spoustu kilometrů v úžasné pohodě. Též v sedátku kola je častým hostem. Během jízdy oblažuje řidiče (kola) hlasitým zpěvem a recitací. Bohužel ve svahilském jazyce, tudíž mu není rozumět. Vymýšlí si slova, která se rýmují. Často také opakuje slova, která odposlechne. Například maminka při hledání dudlíku zaklela „Do prčic!“ Kuba se tomu začal hodně smát. Příští večer si na to vzpomněl a začal ve svém jazyce vykřikovat „Popičic!“ Čím více jsme se smáli, tím hlasitěji to vykřikoval. Je s ním prostě velká zábava. Při cestách na Slovensko nás zastihl monzun, ale i přesto jsme si to užili.

Pozoruhodná byla letos cesta k moři. Iniciátor a organizátor cesty byl strýc František (to jsou paradoxy) – v okruhu svých známých našel nějakého Chorvata, který nám zajistil pobyt na Hvaru přes kamaráda Nikolu, u kterého jsme byli před třemi lety. Dokonce zajistil kontakty na rybáře, kteří nás údajně zahrnou rybami. Za 50€ dostaneme prý tolik ryb, že je neuneseme. Přes všechnu počáteční nedůvěru jsme strávili týden na úžasném místě, které by mohlo sloužit jako kulisa ve filmu Emira Kusturici. Bizarní ubytovna ve stylu ROH. Pláž zaplněná starými loděmi, mezi kterými trůnil automobil značky Wartburg. Bývalá rybářská osada, ve které mají chaty převážně domorodci. Živná půda pro Františka pro navazování kontaktů. Moře bylo čisté a teplé.

Asi po dvou dnech jsme k večeru vyrazili na kontaktní rybářské adresy. Bylo to v přístavním, 17 km vzdáleném městečku Sečuraj. Rybář jménem Ivan Frankovič měl údajně bydlet v zeleném domě za kostelem. Kostel jsme objevili, ale zelený dům nikoliv. Po marném hledání jsme požádali o pomoc ženu sedící na lavičce před domem. Vypadala jako starý Jára Cimrman. Z obsáhlé přednášky v srbochorvatštině jsem porozuměl pouze: „Počkejte na Zorana, on vás tam odvede.“ Zoran byl asi vnuk, který však nebyl doma. Pak tato ochotná žena mávla rukou k přístavu a pravila: „Jděte tímto směrem.“ V přístavu nás další muž zavedl před dům Ivana Frankoviče. Byl šedý, ale měl zelené okenice. Ivan nebyl doma, neboť lovil na moři. Zato bylo doma početné příbuzenstvo, které sehnalo Ivanovu manželku. Temperamentní jižanská žena jiskrného pohledu a živočišného vzhledu. Po počátečních otázkách na ryby František směřoval hovor na téma, co dělá sama v noci, když je Ivan stále na rybách. Odpověděla, že zima je dostatečně dlouhá. Bylo to pěkné setkání, ale výsledek byl ten, že ryb niet to. Nikdy neví, co Ivan přiveze. Na dotaz, že bychom chtěli ryby hned, nám bylo řečeno, přijeďte ráno v 6.30, v přístavu je každý den rybí trh. Takto pravila ona úžasná žena a rozloučila se s námi.

Příští ráno jsme s Františkem nemohli dospat. V dostatečném předstihu jsme vyrazili do přístavu. V 6.20 jsme byli na místě, zdě však panoval mrtvolný klid. V 6.40 přitlačila žena neurčitého věku kolečko s velkým pytlem. Na přilehlý pult vysypala černé škeble a pohledem nás vyzvala: Tak co bude? Nedlouho poté se přišoural malý stařík nesoucí krabici z polystyrenu. S očekáváním a nadějí jsme přistoupili k němu. Krabice ukrývala asi sedm ryb již suchých a s kalnýma očima. Stařec v ruce třímal palmový list, se kterým stále nad rybami mával. Myslel jsem si, že odhání mouchy. Nikoliv, odháněl smrad. Na náš dotaz, kdy budou další ryby, pravil: „Nevím, počkejte si.“ V 7.30 jsem ztratil nervy a šel jsem do blízkého mini-supermarketu. Na řeznickém háku zde visela rozčtvrcená koza. Na mou otázku, mají-li ryby, přinesl pan vedoucí zezadu jakési prkno. Nebylo to prkno, byl to asi kus mraženého žraloka. Rezignovaně jsem mávl rukou a z blízkého chladícího pultu vyňal balíček mražených olihní. Přece nepřijedeme s prázdnou. Při zpáteční cestě, ve vesnici Bogomilije (Bohumilice) František pojal nápad. Koupím si pytlačku a ulovím ryby. V místním obchůdku, který provozoval chlapík vypadající jak hlavní postava z již zmíněného filmu E. Kusturici. Mimochodem, Helena i maminka se do něho takřka zamilovaly. Tento člověk pravil Františkovi, že udici nemá, ale že má ryby. Řekl jsem tedy, že chci dvě. Byly 30 cm dlouhé a stály 60 kun. Naše čest byla zachráněna. Z těchto těžce získaných pochutin naše ženy připravily opulentní oběd.

Nelze tímto způsobem větně popisovat celý náš pobyt, ale nemohu nezmínit jednu příhodu, která možná vstoupí do podvědomí i příštích našich generací, tuto historku bych nazval, jak jsem lovil kotvu. Při mé oblíbené činnosti, tj. průzkum dna, jsem objevil v hloubce asi 14 metrů utrženou kotvu z loďky. Zřejmě pouze hloubka odrazovala případné zájemce. Byla asi 250 metrů od pláže a 30 m od břehu. Pokoušel jsem se k ní potopit, ale po dvou třetinách ponoru jsem to vzdával. Život mně byl milejší než suvenýr. Poté, při mé další oblíbené činnosti, ležení v zasr. hamace jsem pojal nápad. Přece tam tu kotvu nenechám. Pokusím se ji vyzdvihnout pomocí speciálního zařízení. Potřeboval jsem provaz. Z důvodů nejasných majetkových vztahů jsem pochopitelně o něj nemohl požádat domorodce. Náš automobil v zavazadlovém prostoru ukrýval tři popruhy na upoutání nákladu v celkové délce asi 15 metrů. Nedaleká stavba chaty poskytla betonářskou ocel o síle asi 5 mm. Z tohoto drátu jsem s Františkovou pomocí vyrobil dva páry dvojháčků, mezi které jsem gumicukem přivázal obdélníkový kámen. Při montáži tohoto zařízení František pravil: „Tady něco hrozně smrdí. Obhlédli jsme terén okolo i pod sebou, ale na zdroj zápachu jsme nepřišli. Až moji pozornost upoutal kámen, který jsme třímali v rukách. Hnědé zbarvení a žilkování nebylo travertinového původu – kámen byl posraný od psa (v lepší případě). To nic, pravil František, to doděláme. Tak se stalo. Mohl jsem vyrazit. Určil jsem dva zabezpečovací týmy. První, nazývaný zkratkou PZJ (pozemní zabezpečovací jednotka) byl František. Druhý NZJ (námořní zabezpečovací jednotka) byla maminka na pálavě. Nalodili jsme potřebný materiál a vyrazili na místo operace. Po doplutí na místo předpokládaného nálezu jsem opustil loď a jak se zkoumat dno. Kotvu jsem záhy objevil. Navolal jsem na NZJ, aby doplula blíže ke mně. Chvíli se nic nedělo, NZJ setrvávala na místě a prováděla podivnou činnost. Maminka se z naší pálavy snažila udělat veslici. Z pádel si udělala vesla a podivnými pohyby se snažila přiblížit. Zmařil jsem toto úsilí a poradil jí způsob, který učila ona mě, tj. pádlovat po indiánsku. Záhy stála nad místem nálezu. Opatrně jsem spouštěl lovící zařízení, které tvořil posraný kámen se čtyřmi háčky upoutaný karabinou k popruhu dvanáct metrů dlouhému. Po spuštění jsem zjistil, že popruh je krátký. Požádal jsem NZJ, aby navázala další popruh. Po nadšeném a překotném vykonání rozkazu jsem poučen mnohaletým soužitím zkontroloval uzel. Uzel byl ne nepodobný uzlu na tkaničce od bot. Bez komentáře jsem to na hladině převázal a spouštěl zařízení dolů do hlubin. Přičítám to tomu posranému kameni, ale na druhý pokus jsem kotvu uchopil a táhl nahoru. V okamžiku, jak jsem cennou trofej vkládal do lodi, dorazila PZJ po břehu. Při večerním sezení u vína a jiného jsem k obvyklému a každodennímu připíjení na radost za života přidal další, a to z úspěšné akce. Po návratu domů se kotva všem líbila a nejvíce asi Kubovi. Zdravím všechny rodinné příslušníky i spřátelené cizince.

Otec Milan

P.S.: Ryby jsme koupili v rybárně v Omiši. Byly výborné.

It's Only Rock'n Roll (But I Like It)

Novinky z Česka jsme taky trochu zanedbali, takže:
Duben byl divoký, možná jste na facebooku zahlédli i několik málo fotek z mnoha akcí, které se během dubna odehrály. Pivní pohlazení každý čtvrtek v Zelených dvěřích se stalo již tradicí.

Milda to s aprílovými žertíky docela přehání, celý duben se neukázal. Nicméně psal a volal; má práci, pořezal se flexkou, šlachy sešity, má se fajn a těší se, až někam zajdem. (Kdy? Milane, kdy!?)
S Dášou jsme navšívili Janáčkovo divadlo a byli osvíceni Prodanou nevěstou (viz. foto níže). Pak také proběhla akce "smrt bongo bongo" ve složení já, Dáša, Ada, Lenka (Adova milenka), Ilona, Yazinda, Filip (můj bratr) a Lucie (bratrova milenka). Pokud neznáte Bongo, mrkněte na http://www.bongobrno.cz/. Využili jsme večerní akci pro dospělé a byl to naprostý masakr! Trampolíny, skluzavky, nafukovací drak co vás spolkne, všelijaké prolézačky... Musíte jít s náma (až přijedete)! Samým vzrušením mi praskly kalhoty v rozkroku.

Pak jsme také byli ve vinném sklípku v Kobylí. Tisíce miliónů litrů čuča proletělo našimi útrobami a zanechalo krásnou vzpomínku. Z mé strany zejména vzpomínku na škvarkovou pomazánku a na skutečnost, že pan Bukovský je v příbuzenském vztahu s Lukáši (ale víc si nepamatuju).
Sklípek u Adama taky nezůstal prázdný. Byl svědkem setkání dvou teplajzníků. Prožil jsem tam nejúžasnější rande svého života; žádný sex ani polibky, jen láhev malinovice a domů!
Také proběhl již druhý pochod smrti na Flejmovu chatu. Tentokrát 25 km, během kterých jsem se stihl vykoupat v rybníce, který jsem se rozhodl překonat v nalezených neckách. (Kdyby do mě Bořa nešťouchal klackem!) a taky jsem asi u 10-tého kilometru zjistil, že ortopedické vložky z kanad turistickou obuv neudělají. Domů jsem opět dorazil se zákopovými nohami a ještě dnes loupu strupy z kotníků. Nicméně večer na chatě byl skvělý. Výletu se zůčastilo osazenstvo ve složení: Já, Dáša, Ada, Lenka (Adova milenka), Flejm, Beruška (Flejm s Beruškou chodí), JJ, Corey (Ano, ten Corey kterému spolu s Mildou zase jednou "bude náct". Nyní zaměstnán u hradní stráže, což je předmětem mnoha našich vtípků), Coreyho milenka a již zmíněný Bořa. Večer nás na chatě navštívili bratři Nedvědi (několikrát), Janek Ledecký a dokonce i Kaťáci! Přehráli jsme zkrátka všechny zpěvníky a některé písně dokonce několikrát.

V závěru měsíce nás čekala opět tradiční každoroční akce: zelený čtvrtek. Sraz v 10:00 a.m. na Radnici v Líšni a hurá do zeleného piva! Byla to 13-ka, takže si z toho večera nepamatuju až tolik. Jen, že jsme dováděli na monokole, a že Brťa, ač dorazil až k večeru, dohnal náš pivní náskok. Ráno bylo horší - vítr v penežence, na ruce odčárkováno 10 piv a to jsem měl velikonoční víkend před sebou! Akce se na chvíli zúčastnil i pan Pospíšil, který oproti Milanovi o sobě nedává vědět pro jistotu vůbec. Fotky ze zelenýho piva zde: http://yazinda.rajce.idnes.cz/Zeleny_pivo_21.4.11/

Dodatek: Začal květen, začaly zkoušky. Začalo MS v hokeji. Nebezpečná kombinace!
V pátek jsme prožili pár piv na Majálesu (Milda a Romča se opět nezúčastnili) a v sobotu proběhlo sledování 1. českého zápasu s Lotyšskem u Dáši. Mimo jiné se zúčastnil i Milan! Nicméně akce byla krátká, protože po hokeji všichni odešli a mně nezbývalo nic jiného, než celý víkend dopíjet zbylý alkohol.
V pátek 6.5. nás opět čeká Bongo!
A 20.5. bude mít v Líšni koncert Láďa Křížek (+Vitacit)!
Takže Good Luck ááááaááá!

Čert kopřivu nespálí

Čertík zjevně usoudil, že netopíme dostatečně, proto se střídavě chodil ohřívat přímo do hořícího krbu, aniž by ho k tomu musel někdo násilím pobízet.

Lístek na ples stál 220 Kč, v ceně byly dva chlebíčky. Jeden šunkový, druhý sýrový. Koupil jsem tombolu za 500 Kč a vyhráli jsme poukaz do autoškoly v hodnotě 500 Kč. Vlastně ani nevím, jestli ta osoba v pozadí byla studentka nebo profesorka.



Šampion na výstavě vín pocházel jak jinak z Patrie Kobylí. Druhým šampionem byl pan František, který přestal počítat vzorky ještě před polednem. Já jsem počítal poctivě dál a došel jsem k číslu šedesát. Ročník 2010 byl z hlediska počasí a kvality hroznů naprosto katastrofální. To je tak vše, co se dá o výstavě v Kobylí sdělit. Potom jsme zamířili na ples obchodky. Kvalita tam nabízených vín však ani zdaleka nedosahovala kvality těch nejhorších vzorků v Kobylí.

My v Česku. Tato poslední sousta zůstala samovolně na tácku. Až po několikátém pohledu jsme zjistili, že klobáska celkem přesně označuje naši polohu (Kobylí). Nemálo jsme žasli, asi stejně, jako když se nám v Roháčích v česnekové polévce zjevil Josef Ratzinger, tehdy nastávající papež.

Nuda v Brně

U nás stále vše při starém. Chodíme do školy, do práce, dejcháme (i když mě už měsíc trápí rýma) a děláme spoustu dalších obyčejných a běžných věcí. Ale snažíme se být inovativní, takže když už například pijeme, tak pijeme pořádně a se vzpomínkou na Vás, haluzáře. Poslední inovativní pijatika proběhla...hmm...asi před týdnem (problém je v tom, že kdybych druhý den netrpěl závratnou kocovinou, tak si ani nevzpomenu, že jsme něco pili, natož co jsme dělali) a to u Ády ve sklípku (složení: Ada, Roman, Monika, Dáša, Milan, Já):
Ale jídlo taktéž nezanedbáváme! Vzpomínka na někdejší z kocovin mi připomněla večer, na němž vznikl slib, že si dáme něco hmyzího, něco z moře a taky něco pekelně ostrého. Taskže jsme zašli k Vietnamcům na Olomouckou (Ada, Yazinda, Dáša, Já):
Chutnalo to úplně přesně tak, jak to vypadalo. Po té jsme zašli s plnými žaludky do kina na Občanský průkaz (doporučuju!), pak jsme polili jazyky mnoha druhy píva v Zelených dvěřích (to se přidal i Milda s Martinou), následovala čertovská smršť U Husara, která pokračovala horolezeckým výstupem na komín, po němž jsme ještě chvíli cumlali rum u Ády ve sklěpě (opět).

JSME S VÁMI A POMÁHÁME VÁM

Slohová práce č. 1 :)

Nevím jak vy, ale u nás v česku jsme měli obzvláště dlouhý víkend. Jak jistě víte, museli jsme připravit auto na prodej, přijmout nějaké ty návštěvy a obzvláště náročné bylo odvézt našeho tatínka z koštu a posléze od Butalů :)…No tak tedy, začlo to v pátek čištěním auta. Pan soused Josef byl tak laskav a propůjčil nám svou vyhřívanou garáž v nové firmě. Po důkladném zamaskování všech pohledu kazivých elementů jsme se vydali na návštěvu za Kubíkem. Tam jsme sklidili pár úsměvů, dali něco hořkýho a jeli si zpět pro vysušené auto.Večer mě čekala párty v Brně. Nevím co na těch klubech pořád vidíte, ale mě se zdá jeden jako druhej. Btw. Vyrazila jsem tam s Míšou  jejíma  spolužačkama. Napřed jsme byly ve studentské vinotéce U bezedného sudu. Ten název je teda trošku zavádějící, protože sotva tam příjdete už vás vyhánějí. To už měli bezednej sud asi prázdnej či co. Podotýkám, že bylo 9 hodin když jsme dorazili a kolem 10té přišla „šklíba“ a začla pípat cosi o placení. Tak jsme jí neochotně zaplatili a vzhledem k tomu, že jsme měli ještě spoustu vína, mysleli jsme si, že to aspoň dopijem, ale za 20 minut se zase objevila ta šklíba a už nás vyhazovala. To je teda úroveň v Brně v půl 11. Poté jsme se přesunuli na diskotéku do Domu pánů z Lipé. To jsme si teda pomohly… Obsluha hrůza a děs, vodka s džusem 95 Kč. Samým nadšením jsme odešli klasicky do Caribicu. Trošku narvaný, ale tak vydržet se tam dalo. Stejně nejlepší z celýho večera byl gyros od řeka na Josefské…však vy víte J. No a ve 4 doma jak na koni :) Takže Brněnské kluby mám na rok za sebou. V sobotu ráno se půl rodiny vydalo na košt do Kobylí, o kterém Vám zajisté účastníci zájezdu napíší víc. Kubík s babičkou k nám dorazili časně ráno a tak sem samozřejmě po vydatném spánku neodolala a šla za ním :). Pak následovalo mýtí auta v myčce aby se lépe prodávalo. No a rychle na košt pro degustátory :) ( nebyly vůbec ovínění kromě našeho tatínka)….Tak je mi záhadou co tam všem nalívali. Po příjezdu jsme prodali auto haluzářovi největšímu, kterej si ho ani nechtěl projet a bral ho všema čtyřma. Mimochodem se neuměl ani rozjet a málem naboural pražákovi stodolu (taťkovo auto). Večer se konal večírek u Butalů. Tématem večera byly Kančí hody aneb kdo vypije více slivovice. Vyhrál náš tatínek. Jak v pojídání masa ( měl předstih neboť ho jedl celý týden), tak i v pití slivovice. Pořad opakoval „Já su úplně v hajzlu“ a nalil si další…a další a další…Co vám budu vykládat. Zkažený párky nebyly, ale ráno mu nebylo 2x, tak šel ke Karlovi obkládat koupelnu. V neděli už jenom takovej oddech. Zase jsme opruzovali u Butalů na obědě (byla kýta a bramborovej salát) a odpo. jsme se sešli u nás. Návštěvou nás poctila Martina Zrzová s Gábinkou. Kubova nevěsta z ní asi nebude, protože si jí vůbec nevšímal, ale jinak pěkná holka :).  Kubík samozřejmě roste do krásy a je čím dál větší a pozornější a už umí baf baf  a řvát jak lev, nebo dokonce ukázat jak se má a kde má nos :). No a těď bych měla přiložit nějaké fotky, které co? Nemááááám, správně. Takže máte smůlu . Příště snad nezapomenu. Mějte se jak chcete a příště jste na řadě vy...

Maro, fuj, umyj si klávesnici mýdlem!
... Tak my tu máme plný dům, cca. 10 dospělých a 2 děti, ze všech sklepů a půd se vynáší madrace a přikrývky, nebo cokoliv, co madraci nebo přikrývku připomíná, takže já dnes spím v napůl nafouklé Pálavě a přikrývám se uzenou makrelou. Na zítřek je nachystáno 15 tácků uzenin a 5 tácků sýra, jedeme totiž do Kobylí na výstavu vín, tak aby bylo co přikusovat. Zpravodajství z výstavy a seznam šampiónů bude následovat. Zítra.

Předkožka

Jak jistě víte, náš kamarád Flejm minulý týden absolvoval kvůli fimóze obřízku.

V pondělí 21.2. začaly Flejmovy chodit (z internetu) velmi podivné sms zprávy. Zpočátku šlo o vtípky typu:

Žena si v obchodě vybere krásnou kabelku. Zdá se jí ale príliš malá, a tak se obrátí na prodavače s žádostí o vetší. Prodavač odvětí:" Nic se nebojte, ta je ušitá z předkožky. Stačí, když jí párkrát olíznete a máte z ní kufr."

Ale pak také hádanky, které dávaly tušit něco nesmírného a děsivého:

Je to mrtvolně bledé a smrdí to. Co je to?

Avšak ani to nedozírné množství esemesek Flejma zdaleka nemohlo připravit na dny následující. Dny čpící hněvem, touhou a tak trochu tvarohem.

Stalo se to v noci z pondělí na úterý. Dodnes o tom kolují děsivé historky. Nikdo přesně neví, jaký byl přesný sled událostí: zatímco byl Flejm po operaci ještě v narkóze, v nemocničním oddělení biologického odpadu spustil alarm. Omdlelá noční uklízečka z toho zešílela, ale z jejího žvatlání se dá pochopit alespoň to, že něco té noci z oddělení biologického odpadu uteklo. Něco, co mělo být mrtvé, dočista mrtvé…

Vtipnost esemesek, jako například

Svou předkožku si můžete vyzvednout ve vsedni dny mezi 10:00 a 17:00 na Husově 5. odd. Ztráty a nálezy Brno

vzala brzy za své. Úterní ráno odhalil facebook Flejmovi děsivou skutečnost: jeho předkožka žije! Flejmova Předkožka si založila profil na facebooku! A žadoní o návrat! Teskní po něm! Do té doby si Flejm nikdy neuvědomil, kolik jeho přátel je také přáteli jeho Předkožky. Na zdi Flejmovy Předkožky se objevovaly jasné signály, že touží po návratu. Ať už se jednalo o tklivé videoklipy písní jako „Kde jsi“, nebo to byly novinové články, ze kterých bylo jasné, jak Předkožka z nenaplněné touhy šílí.

Tempo, s jakým SMS zprávy Flejmovi přicházely celé dny od rána do noci, bez přestání, neuvadalo. Navíc obsah zpráv se zdál čím dál závažnější. Flejm již nemohl odmítat svou zodpovědnost. Přišel mu email z ministerstva vnitra:

Prosim, dostavte se na predbezne rizeni do uradu mestske casti Bohunice, zitra v 8:00, dvere cislo 5. Byl jste obvinen z ublizeni na zdravi z nedbalosti. Pani Bohackova si zlomila nohu v krcku v dusledku uklouznuti na Vasi predkozce.

Flejm šílel, hledal způsob, jak se toho prokletí zbavit. Ačkoliv ve svém neštěstí nacházel i pozitivní věci, musel zakročit. (Jednou z těch pozitivních věcí byla například i vytoužená pozvánka: Dovolte abychom Vas pozvali do nasi Zidovske obce Brno. Vase prijeti probehne ihned po prednasce "Víte, co je synagoga?",ktera probehne v neděli 27. 2. ve 14.30)

A tak se stalo, že se o svém neštěstí Flejm svěřil své přítelkyni. Ženě. A bůh ví, jak a odkud dopadla na Flejma těžká pantofel.

Předkožka zmizela z našich životů stejně náhle a násilně, jako zmizela z Flejmových kalhot. Ale těch pár dní zůstane nezapomenuto, byly to dny, kdy byl život o něco veselejší. A to i pro Flejma! Avšak taková dobře mířená pantofel Vám život zkrátka změní.

Nějak se nám ty kočky letos nevyvedly

Tady je jedna fotka Macíka, aby vám nebylo smutno.

Tady máte obrázek našeho Čertíka, abyste nezapomněli, jak vypadá.

Jo a málem bych zapomněl, Mína se připletla k mytí nádobí v myčce. Toto je teď naše Mína.

No dobře, tak aby Honza neřekl, že mu nic nenapíšeme, tak já napíšu, co se stalo nám. Na vyškovsku je zima jak sviňa, když jsem se chtěl podívat na teploměr, tak jsem nemohl, protože přes ten led na okně nebyl vidět. Tak jsem se na něho chtěl jít podívat ven, ale nemohl jsem otevřít dveře, jak do nich foukal ten vítr, tak jsem se na to vyprdl a šel jsem do školy. Na tabuli dole na Pionýrské pak byly už jenom 4 stupně pod nulou.

Nikdy nezkoušejte hrát slovní fotbal, co je na FB. Zkusil jsem to s manželkou, rozsekala mě asi osmnáckrát jak malýho Jardu, načež jsem začal tak trochu trénovat a dostal jsem z toho málem horečku, usnout se mi podařilo asi jen na čtyři hodiny a i ve spaní jsem si celou dobu počítal písmenka. Je to už tři dny, co jsem to zkusil, ale pořád ještě nejsem úplně OK. Tuhle jsem jel autem do Sokolnic a to bylo: Vidím na ceduli nápis "Křenovice" a celou cestu do Prace pak: KŘEN, NOV, NOC, NOVIC, KEŘ, KOV, ŘEV, ŘEK... ne, ŘEK ne, to by mě neuznalo... a už tu byla "Prace" PAC, CAP, AR, RAP, PEC, CEP, PERA - hezky, mám slovo na čtyři... měl bych brzdit, támhle je stopka STO, TOP, POT málem bych zapomněl, OP! bez OPa to nejde vyhrát, stejně tak to nejde vyhrát beze slova TÉ (jak čaj), OŘ, TLO, TLA a taky mně to uznalo slovo PIFKA a podobný pí... blobsti. Trochu to klouže, ... KUR, VAR, AR, RAK, KAR... No a takhle to jde už několik dnů jen proto, že jsem si s Katkou zahrál slovní fotbal. Už to nechci ani vidět. Tak to radši nezkoušejte.

Registrace

Prosím Vás, když Vám pošlu mail tak se musíte zaregistrovat přes odkaz v mailu aby jste se stali jedním z přispěvovatelů a né pouze pravidelnými čtenáři. Děkuji za pochopení a zkuste to znovu a lépe :)

Úvod

Jelikož, Honza s Markem pro nás budou psát svůj blog, bylo by dobré informovat je o tom co se děje u nás v Čr či na Slovensku. Ikdyž slovensko není v názvu blogu, tak doufám, že se neurazí a bude nám taktéž přispívat veselými příhodami. Snad si každý najde aspoň chvilku času aby se se všemi podělil o své cenné zažitky ze života hmyzu :) Takže s chutí do toho a pošlete mi svoje maily ať vás sem můžu taky přidat...